Pontaix 2015!

19. listopadu 2015 v 21:00 | Dominika Koliševová
Tento rok jsem se na workcamp vypravila "téměř" sama. I když vlastně ne tak úplně...i když po účasti na quebeckém workcampu roku 2013 jsem si řekla, že sama už nikdy víc, tento rok to vypadalo, že nebudu mít na výběr. Nikdo z mých českých kamarádů neměl čas a mně tak nezbývalo nic jiného než oslovit mojí francouzskou kamarádku s tím, ať jede se mnou. Bohužel ani s ní to nedopadlo, a tak jsem na poslední chvíli umluvila francouzského kamaráda Renauda, se kterým jsem se seznámila na španělském workcampu minulé léto. Před začátkem jsem měla trošku obavy z délky projektu, jelikož se jednalo o můj první třítýdenní workcamp. Říkala jsem si, aby to nebylo moc dlouhé. Jako vždy, opak byl pravdou. Už jenom to, že workcamp se konal ve Francii, v jedné úchvatné vesničce nacházející se v severoprovensálské oblasti Drome.

V této vesničce nesoucí jméno Pontaix se nás sjelo 14 dobrovolníků z celé Evropy. Na rozdíl od jiných workcampů, zde byl přítomen jen jeden leader. Zpočátku jsem si říkala, jak asi bude vše organizačně zvládat, nicméně později, když šlo vše jako po másle, jsem byla velmi příjemně překvapena. Úžasný Bydleli jsme v tzn. "Maison des chasseurs", což v překladu znamená "dům lovců". Naší prací byla obnova staré zarostlé cestičky vedoucí k ruinám bývalého hradu v naší vesnici. Převážně se jednalo o stříhání dlouhých větví, stavbu postranní zídky a druhý týden pobytu také o organizaci víkendových oslav vesnice, což bylo moc fajn.

Kvůli obrovským horkům se dalo pracovat jen dopoledne, takže odpoledne jsme měli volná. Buď jsme se chodili koupat do řeky Dromy, nebo podnikali všemožné výlety a aktivity, jako například pro mě nezapomenutelnou jízdu na kajaku, při které si mi podařilo srazit odpočívajícího francouzského elegána sedícího na své židličce uprostřed řeky. Smějící se Velmi jsem na workcampu ocenila kontakt s místními obyvateli vesničky, kteří se nám věnovali, jak jen mohli. Neustále nás zvali na večeře či nám nosili koláče a jiné sladkosti.

Na tomto workcampu jsem se seznámila se spoustu jak zahraničních, tak i místních dobrovolníků, se kterými jsem dodnes v kontaktu. Líbilo se mi, že jsem si zde mohla procvičit jak angličtinu, tak i francouzštinu. Tři týdny utekly šílenou rychlostí a mně se opravdu nechtělo domů. Naštěstí jsem poté pokračovala na sever Francie ke své kamarádce Camille, na kterou jsem se moc těšila, takže odjezd z Pontaix nebyl tak "tragický".

 

Vamos a la playa!

19. listopadu 2015 v 20:58 | Dominika Koliševová
I přesto, že jsem se naposledy vypravila na workcamp do Québecu sama a moc si to užila, o rok později jsem se na projekt konající se pro mě ještě v nikdy nenavštívené zemi - Španělsku rozhodla vypravit s kamarádkou Klárkou. Abych byla konkrétní, jednalo se o dobrovolnický projekt "La Canonja" u katalánské Tarragony. Výhodou tohoto workcampu bylo, že byl u moře, a jelikož vedra zde opravdu byly, tak jsme veškerý náš volný čas trávili na pláži.

Po pravdě řečeno jsme toho moc nenapracovali, protože v tom horku to opravdu nešlo. Nicméně, když jsme se o práci alespoň trošku snažili, tak se jednalo o sbírání odpadků v okolí vyschlé řeky La Canonja (první týden) a druhý týden jsme strávili stavěním obydlí z bambusů. Bydleli jsme v místní škole a jako na většině mezinárodních projektů jsme si i zde připravovali jídlo sami. A musím říct, že vařit pro 24 lidí není žádná sranda. No zkrátka, můžu Vám říct, že bych nechtěla být kuchařkou ve školní jídelně. Smějící se

Nevýhodou tohoto workcampu byl celkový počet dobrovolníků. Jak již jsem v předchozích článcích zmínila, na normálním evropském workcampu se počet pohybuje okolo čtrnácti dobrovolníků. Ovšem na většině španělských workcampů tomu tak není, obyčejně jich zde je mnohem více. Nás na projektu bylo přesně dvacet čtyř, což vždycky nebylo úplně jednoduché, např. když jsme se potřebovali na něčem společně domluvit. Dále v takto velké skupině nebylo možné dělat věci všichni dohromady, bylo zde několik menších skupinek, které preferovaly si dělat věci podle sebe. Na druhou stranu musím uznat, že jsem takto měla možnost poznat mnohem více lidí ze všech koutů světa, užít si krásného počasí a teplého moře a také se doslova přejíst španělských churros. Po našem workcampu jsme se s Klárkou vydaly ještě na tři dny do Barcelony, která se nám moc líbila. Úžasný

Québec

19. listopadu 2015 v 20:52 | Dominika Koliševová
V létě roku 2013 jsem udělala obrovskou změnu, a sice, že jsem poprvé jela na workcamp bez Ovce, úplně sama, a také mimo Evropu. V zimě téhož roku jsem si totiž řekla, že jestli na jaře úspěšně složím maturitu a zkoušky na vejšku, vydám se na celé léto do Kanady za svými québeckými kamarády. Jak maturitu, tak i přijímačky jsem zvládla levou zadní a tak si i splnila svůj kanadský sen. Trošku jsem si pozměnila plán, a sice že jsem začala cestováním po několika místech Québecu, které jsem ještě neznala - jela jsem se podívat na slavné Niagárské ostrovy a pak 3 dny strávila v Montréalu.

Poté se přesunula do severoquébecké oblasti Saguenay, kde jsem strávila 3 perfektní týdny u svých přátel a následně se přeplavila na druhý břeh řeky Svatého Vavřince, kde jsem se účastnila mezinárodního workcampu. Byl to nezapomenutelný zážitek. Jako na všech ostatních workcampech, i zde jsem potkala dobrovolníky z celého světa - od Mexičanky, přes Katalánce, až po dvě Korejky. Naše práce zas tak složitá nebyla, jednalo se o výstavbu dětského hřiště a vymalování školní knihovny. Docela mě to bavilo, a jelikož jsem byla jako jedna z mála, co ovládala jak angličtinu, tak i francouzštinu, tak ze mě zároveň docela často byla i překladatelka pro ostatní dobrovolníky! Smějící se

Co jsem na tomto workcampu velmi ocenila, byl kontakt s místními lidmi. Ti si nás, jako pomocníků z cizích zemí, velmi vážili a neustále nám připravovali nějaké dobroty nebo nás jen tak navštěvovali a povídali si s námi. Pracovali jsme klasicky od pondělí do pátku a víkendy měli volné. Ty jsme využili kupříkladu k mořskému kajakování na řece svatého Vavřince, což byl pro mě nezapomenutelný zážitek. Tento workcamp se mi především líbil díky tomu, že jsem měla možnost poznat nový, jak jinak než krásný, kout quebecké provincie.

 


Ugine aneb jak strávit 2 týdny v kanálu!

19. listopadu 2015 v 20:43 | Dominika Koliševová
Píše se léto 2012, náš čtvrtý workcamp, nová země, nové lidi, všechno nové. No abych to přiblížila, tento rok jsme se s Ovcí rozhodly vyrazit do francouzských Alp, do malebné vesničky Ugine. Dostaly jsme se sem relativně za levno - nejdříve žlutým busem společnosti Student Agency do Ženevy a pak vlakem až do Albertville, kam si pro nás vedoucí projektu přijeli autem. Sjelo se nás sem 16 mezinárodních dobrovolníků, z čehož někteří byli až z úplně druhého konce světa. Tím mám na mysli například tři velice roztomilé a pořád se smějící Korejky anebo Sanu, sedmnáctiletého, sympatického dobrovolníka pocházejícího z Pobřeží slonoviny. Zbytek jsme tvořili my, dobrovolníci z celé Evropy...

Bydleli jsme v překrásné budově bývalé školky a naší prací byla údržba a rekonstrukce kanálu nacházejícího se ve vesnici. Takhle to zní divně, ale ve své podstatě se jednalo o to, že jsme si každý den nasadily holiny, pracovní rukavice a vydali se do "kanálu" neboli vyzděného koryta potůčku, ve kterém jsme kromě vytrhávání trávy a plevelu také například tancovali salsu nebo zpívali španělské písničky. Smějící se

V tomto kanálu jsme strávili celé dva týdny, takže není divu, že už nás to tam ke konci moc nebavilo. Nicméně jsme tam odvedli jsme obrovský kus práce. Je třeba říci, že kromě práce jsme také podnikali spoustu pěších výletů a účastnili se všemožných exkurzí. Kdo jste ještě nikdy nenavštívil francouzské Alpy, vřele DOPORUČUJI! Bylo to skvělé, měli jsme úchvatné výhledy na obrovské Alpy a jeden den při dobré viditelnosti dokonce i na Mont Blanc. Z tohoto workcampu jsem si odvezla nejen hromadu fotek, ale také spoustu nezapomenutelných zážitků a přátelství na celý život.


Svaloušem snadno a rychle!

11. listopadu 2015 v 22:26 | Dominika Koliševová
Na můj třetí workcamp jsem se vypravila překvapivě zase s Ovcí, ale tentokráte už to nebylo do Německa, ale do Švýcarska. Ale nebojte, i když to nebylo Německo, tak jsme si musely vybrat alespoň německy mluvící část Švýcarska, aby se nám po té námi nesnášené němčině nestýskalo. Smějící se Před odjezdem jsme byly opravdu zvědavé a nevěděly, co od projektu čekat. Německé workcampy jsme už znaly levou zadní, ale teďka, poprvé nová země, trochu dále od domova...

Každopádně obavy byly zase zcela zbytečné. Cesta proběhla úplně bez problémů, přes noc jsme přesunuly naším oblíbeným žlutým autobusem Student Agency z Prahy až do švýcarského St. Gallenu, kde jsme nasedly do luxusního švýcarského vlaku, který nás dovezl až do Degersheimu. Odtud jsme se pomocí mapy s našimi "menšími" bágly vážícími nejméně 100 kg vydaly najít komunitu, ve které jsme během následujících dvou týdnů měly být ubytované. Po cestě jsme naštěstí potkaly další účastnici našeho workcampu, Srbku Katharinu, která bohudíky měla lepší orientační smysl než já s Ovcí dohromady, a tak jsme se neztratily! Úžasný

Workcamp byl skvělý…sice docela dost odlišný od těch německých, ale jak jsem již zmínila, dva týdny jsme s ostatními dobrovolníky bydleli v komunitě alternativně žijících lidí, sami si vařili, tvrdě pracovali (čímž, jak jsme již později zjistili, jsou švýcarské workcampy známé). Jednalo se o stavbu kamenné zídky a venkovní sauny, vyrobené z jílu, k jejíž postavení jsme si samozřejmě museli všechny kameny sami navozit. Ale abych nezapomněla, také jsme měli čas na výletování, z čehož vyplývá, že jsme si pořádně užili úchvatnou přírodu Švýcarska.
Z workcampu jsme s Ovcí odjížděly s pořádně velkými svaly! Smějící se



Odříznuti od světa aneb "stuck" v centru města Halle!

11. listopadu 2015 v 22:17 | Dominika Koliševová
Rok po prvním úspěšném workcampu v Německu jsme se s Ovcí musely vydat na další, překvapivě zase do Německa. Tentokráte trošku blíže českým hranicím, a sice do městečka Halle situovaného kousek od Lipska. Po přijetí na workcamp jsme se velmi těšily, jelikož v popisu projektu bylo napsáno, že dobrovolníci budou ubytováni ve stanech někde v přírodě daleko od civilizace a každý z účastníků bude mít k dispozici kolo. Nicméně tři dny před začátkem workcampu nám bylo sděleno, že vše se mění (doposud nevíme proč) a že nakonec nebudeme bydlet odříznuti od okolního světa, nýbrž že si workcamp "užijeme" v bytě v centru města Halle. Když jsme se toto dozvěděly, popravdě se nám na workcamp úplně přestalo chtít.

Avšak když jsme tam přijely a seznámily se zase s ostatními dobrovolníky, už se nám tam líbilo...Smějící se Celkově workcamp proběhl v pořádku, naše práce - oprava zábradlí, nebyla zas tak náročná, ale přeci jen trochu monotónní. Nevýhodou bylo, že našim leadrům (vedoucím projektu) bylo okolo padesáti a neuměli téměř vůbec anglicky, což pro nás, kteří jsme neuměli ani slovo německy, bylo mnohdy mírně komplikované. Dále jsme si také nepřipravovali sami jídlo, ale chodili jsme do jedné místní kavárny, kde pro nás bylo vždy všechno uvařeno a připraveno. To byla docela škoda, protože u vaření pro všechny dobrovolníky je vždy srandy kopec.

Co se týče volného času, tak musím uznat, že jako na minulém německém workcampu, to bylo fajn. Měli jsme dva volné víkendy, během kterých jsme si udělali výlet do Magdeburgu, zase Berlína (který teď už po naší druhé jeho návštěvě známe jako vlastní boty!Smějící se), navštívili museum Beatles a Lipsko.

Bohužel se tento workcamp nedá s tím prvním moc srovnávat, ale i přesto jsme si ho s Ovcí hezky užily a potkaly zde spoustu nových lidí, se kterými jsme dodnes v kontaktu.



Everything is possible!

10. listopadu 2015 v 22:27 | Dominika Koliševová
Bylo jaro 2009, mně bylo 16, anglicky jsem moc neuměla, nicméně mým snem bylo v létě vyjet do zahraničí na dobrovolnický workcamp...a tak jsem se rozhodla si ho splnit! Přemluvila jsem kamarádku, aby se do toho pustila se mnou, vyplnily jsme přihlášku, vybraly zemi a projekt, zaplatily účastnický poplatek a pak už jen čekaly, zda-li budeme vybrány...Po týdnu čekání jsme se dozvěděly, že jsme vybrány byly! Úžasný

4.7.2009 v 19:00 jsme konečně dorazily do malé vesničky Alt Jabel nacházející se v severním Německu asi 100 km východně od Hamburku, kde se náš workcamp měl konat. Ve 22h naše skupina byla už kompletní - celkově zde bylo čtrnáct velmi sympatických lidí ze všech možných koutů světa. Bydleli jsme v bungalowech po čtyřech, pracovali jsme do pondělí do pátku (cca 6 hodin denně - ale my holky český pracovitý někdy i déle, jelikož odtrhnout nás od rýče bylo nemožné! Smějící se), víkendy měli volné, což znamená, že jsme dělali skupinové výlety v okolí, ale například jsme se také jednou vydali až do Berlína. Všechny tyto aktivity byly hrazeny pořádající organizací. No ale abych nezamluvila naší práci. Ta především spočívala v natírání bungalowů, ve kterých jsme bydleli, organizaci místního trhu a kopání potrubí, při kterém se kamarádce Zuzce (přezdívané "Ovce") záhadným způsobem podařilo zlomit rýč, který ji zároveň vystřelil do hlavy, na které další týden měla pořádnou bouli.

Workcamp trval 2 týdny, ale abych pravdu řekla, mně přišlo, jako by trval maximálně pět dní. No zkrátka, uteklo to jako voda. Ne jenom, že práce bylo hodně, ale také parta lidí byla super, takže jsme se nikdy nenudili. Nakonec vůbec nevadilo, že jsem angličtinu moc dobře ještě neovládala, za prvé, jsem nebyla jediná, a za druhé, když člověk chce, tak je přeci se schopen domluvit jakkoliv a nepotřebuje k tomu slova, ne?

Jak jsem již říkala, ani jsme se nestihli nadát a workcamp už byl u konce... Nikomu z dobrovolníků se nechtělo vracet zpátky domů, loučit se jak s ostatními, tak s naší oblíbenou vesničkou a jejími obyvateli, kteří k námi byli po celou dobu hrozně milí a hodní. Opravdu to pro nás nebylo jednoduché, ale obě dvě jsme s Ovcí odjížděly z workcampu s pocitem, že jsme pomohly někde, kde to bylo třeba, udělaly si spoustu nových kamarádů z celého světa, poznaly jejich kulturu, zažily spoustu srandy, ale především zjistily, že (jak již název článku tomu napovídá) "everything is possible" !